Jestliže se tehdy v rámci emocionálně vypjatého vyhlášení státní samostatnosti konaly ve městech a obcích bouřlivé oslavy, slavnostní průvody a bohoslužby, lid jásal nad nabytou svébytností a nově rodícím se systémem mezilidské rovnosti a demokracie, ale i nad koncem imperialistického válečného konfliktu, potom dnes z jistoty mas a vizí čistých idejí nezůstal „kámen na kameni“. Sliby prvorepublikových, stejně jako dnešních pravicových politiků, nedochází žádného naplnění, které by předurčovalo národ prostému a slušnému životu v poklidu. Nelze se potom divit, že dnes ve Spojených státech tam, kde byla naše svébytnost oficiálně posvěcena, aktuálně vycházejí do ulic tisíce lidí v hrdém a aktivním odporu proti nepřirozeným až zhýralým sociálním nerovnostem.

Ale raději zpět do „srdce Evropy“, kde radost nad zrodem nové republiky a „odúmrtím“ Rakouska byla nevýslovná. Davy s nadšením vytrvale procházely ulicemi, kde namísto černožlutých, plály prapory v českých a československých barvách. Z historických análů se dozvídáme, že: „Občané s důstojným a krásným klidem provedli přechod do svého vlastního nového státu, setřásli i poslední zbytky cizáckého panství, prokázali nejlépe, že plně chápou velikost nynějších chvil i svých úkolů.“ V pátek, 20.prosince 1918, byla „hlava republiky“ slavnostně uvítána zástupci Národního shromáždění v železniční stanici Horní Dvořiště. A hned krátce poté vystoupil Masaryk poprvé k davu, který byl schopen zaplnit náměstí v Českých Budějovicích. Prezidentova obecně sdílená popularita byla efektivně zbudována na sociálním vnímání a respektu jedince bez rozdílu ekonomické a sociální pozice. Zjednodušeně tedy na tom, o co dnes zbytečně usilují „polistopadové“ autority, prosazující se jednoduchými názorovými zkratkami a frázemi z povytrhaných, avšak bohužel občany běžně přijímaných „pseudodemokratických“ vzorců. I ti oba, „polistopadoví“ Václavové, přes svoji nezměrnou snahu a vyjevenou touhu, byli a stále jsou chápáni značnou částí společnosti jako spíše kontroverzní figury rozdělující celek, zcela bez ohledu na glorifikační klaku s vyumělkovaným mediálním šílenstvím, případně stoupající počet jejich čestných doktorátů, doslova pršících především ze zemí "demokratického Západu".

Historicky náš první prezident „osvoboditel“ by se asi v této smutné souvislosti nestačil ani divit, jak bylo po pouhých pětasedmdesáti letech od nezměrného úsilí celého národa se společným výdobytkem Čechů a Slováků svižně a potichu naloženo. Myslím, že by spíše „strnul v úžase“, nejen nad faktem, jak se nyní v Čechách, ale i na Slovensku, pod znovuzvednutým praporem jeho idejí, postupně devastuje obtížně nabývaná sociální a hospodářská stabilita i s resorty školství, zemědělství, obrany a dalšími. Nové, dříve neregistrované projevy sociálně - ekonomické patologie, se ale začaly bolestně projevovat již na přelomu nového tisíciletí, kdy začalo docházet ke ztrátě potravinové a surovinové soběstačnosti. Stav pokračuje svým destruktivním působením tvrdými dopady plošných asociálních škrtů a všeobecného zdražování, přičemž na expanzivní válečné mise pod „spojeneckou“ vlajkou USA zůstává prostředků ve státní pokladně prozatím stále ještě dost.

Kdybychom však ale chtěli hledat kořeny a příčiny dnešní neradostné ekonomické kondice , kdy mj. státní dluh rychle stoupá ke dvěma bilionům korun, bylo by nutno se vrátit do dob těsně po „listopadovém převratu“. Tehdy si někteří naši spoluobčané interpretovali, a zcela podle svého, Masarykovo notoricky známé „pražské“ heslo z roku 1913 : "Nebát se a nekrást". Kriminální činností porevolučních privatizérů a spekulantů, chytře propojených s amorálností bezpracných parazitů a stovkami daňových zlodějů a zlodějíčků, se tak relativně dobře fungující stát „pro všechny“ metamorfoval do pozice nechtěného papírového tygra, který dnes pro svoji finanční nedostatečnost nemůže již do budoucna své většině občanů garantovat prakticky nic než to, co si oni sami nezaplatí.

Pokračující návrat před rok 1918, směrem do období primitivního kapitalismu 19. století, s novou vlnou dominance české i cizí aristokracie, sofistikovaným, ale lživým přepisováním dějin, kategorizací lidí, neblahým působením globalizace a komercionalizace, ale i dopady sociální nerovnosti, přináší vyrabované zemi, kromě již zmíněného, progresivně rostoucího vnějšího i vnitřního zadlužení i devalvaci takových hodnot jako je např. vlastenectví či mezigenerační solidarita.

Osobně si domnívám, že právě takový stát by si Tomáš Masaryk snad ani nepřál, takže ptám se prosím ještě jednou: „Měli bychom tedy opravdu v dnešních dnech slavit?“

Jiří Valenta