Lid, který požadoval reformy "reálného socialismu" směrem k větší dávce volnosti a občanské svobody, obdržel za svoji snahu od koryfejů politického převratu pouze bezohledný až brutálně asociální kapitalismus. Ten si sebou do dnešních dnů nese obrovskou nenávist všeho toho, co  mu zrovna vkročí do jeho velmocenské cesty a co by ho mohlo i třeba jen okrajově ohrožovat v jeho panství a současně tak minimalizovat vládu peněz nad lidskými osudy. Protagonisté pravice se v tomto ohledu nezastaví opravdu před ničím. Morálně rozložené a ekonomicky zdevastované společnosti, kde se nezpochybnitelné veřejné bohatství, dříve socialistického státu,  zkonsolidovalo do rukou nemnoha vyvolených, chtějí sofistikovaně odebrat i nárok na vlastní přesvědčení a s tím i související právo na svobodnou volbu politické reprezentace.

Důkazem je aktuální stav na krajské politické scéně. Levice, reprezentovaná především komunisty a sociálními demokraty, vyhrála s velice obdobnými volebními programy zcela suverénním způsobem říjnové krajské volby a měla by tak mít v běžných demokratických  podmínkách výsadní podíl na výkonu politické moci. Jenže toto pojetí demokracie se u nás nenosí, přičemž z některých míst dokonce explicitně zaznívá, že je tomu, rozuměj: nástupu komunistů a levice obecně,  třeba zabránit za každou cenu. A to i navzdory výsledkům voleb!

V případě nových krajských koalic se zdá nyní úplně nejsnazším útočit na komunistické zástupce a v tomto gardu i na jejich "poskvrněnou" minulost, potažmo na minulost celého komunistického hnutí, když na jeho současnost to nejde.  Mnohým "vykladačům historie" je ale zcela lhostejno, že některé ideologicky zneužívané historické fragmenty mají již "dlouhé vousy". Vždyť například od doby politických procesů, kolektivizace či měnové reformy, uběhlo někdy i více než šest desítek let.

Nejefektivněji aplikovanou zbraní odpůrců socialismu, sociální rovnosti a spravedlnosti jsou protestní akce mladých lidí, středo či vysokoškoláků, kteří ještě neměli "tu čest" plně zažít, absorbovat a zvnitřnit si" výdobytky" politické a sociální reality. Nedivím se, zatím ještě pro svoji nezralost podléhají soustavné  mediální a školní politické masáži, ale jsem si jist, že jejich čas  přijde.

Z dob vlastní středoškolské docházky, datující se do poloviny osmdesátých let si ještě pamatuji, jak stačilo velice málo a zásadní názory jsme společně se spolužáky proměnili "ze dne na den", a to třeba i jen proto, aby se zrovna nemuselo jít do školy. A když už jsme tam  jít museli, tak jsme chtěli  "jen vegetovat" pokud možno bez újmy na prospěchu, na který se v té době ještě mezi našimi rodiči zásadně dbalo. I když se zato po těch mnoha letech stále stydím, odkývali jsme tehdy také našim učitelům v podstatě vše.

Dnes takovou úlitbu od neoblíbené výuky nabízí studentům někteří společensky nevyspělí  pedagogové. Zaštiťují se býti zprostředkovateli různých forem protestů proti komunistům, což je státem jaksi tolerováno. V jejich "spravedlivém" úsilí jim nevadí, že KSČM je legální, demokratickou a "polistopadově" nejslušnější politickou stranou a též subjektem s progresivně rostoucí společenskou podporou. Domnívám se tedy, že v personálních pozicích osnovatelů antikomunistických protestů stojí pouze osoby, zviditelňující se, strhávající na sebe pozornost a v rámci svého egocentrismu neštítící se manipulace mladými lidmi. Ti jsou bohužel dlouhodobě vystaveni jejich často nekvalifikovaným, tendenčním a zjednodušujícím myšlenkovým zkratkám a dnes i nuceni k revoltě proti nové, demokraticky vzniklé, politické konfiguraci.

Když potom slýchávám vyjádření některých mladých demonstrantů často se stává, že účelově zavedou svoji protestní rétoriku pouze na kritiku období před "listopadem 89", které sami nezažili. Nestačím žasnout nad tím, co od nich mnohdy zaznívá.Většinou však stačí jediná logická doplňující otázka a vodopád vět, plných plochých antikomunistických floskulí, se přeruší, naučená báseň náhle končí a frázovitá školní klišé se rozpadají jako "domek z karet".

Vážné nebezpečí ale vidím v tom, že někteří z protestujících by zřejmě rádi stáli nad institutem svobodné soutěže politických stran a to, aniž by disponovali reálnou představou o tom, jak demokracie vlastně vypadá. Jejich trvalé nabuzování lidmi typu Přemysla Sobotky, kardinála Duky či knížete Schwarzenberga plně chápu, každý soudný člověk již dnes ví, co jsou zmínění pánové vlastně zač. Nedávno ještě pohrdali více jak stovkou tisíc protestujících na Václavském náměstí proti vládě, ale dnes by prý sami proti komunistům stávkovali.

Jiří Valenta