Svými dopisy se připojili hejtman Plzeňského kraje a primátor města Plzně.

Myslím, že je v této souvislosti nutné si o osobě Luďka Pika říci více, neboť se domnívám, že zejména mladší část veřejnosti vůbec neví, o kohoto vlastně jde.

Na úvod bych předeslal, že objektivní a vyčerpávající posouzení Pikovy osoby není nikterak jednoduché a jednoznačné asi podobně, jako to bývá s hodnocením všech významných politiků. Názory na něj tedy opět oscilujímezi„adoracía historickým zatracením“ a netroufám si ani odhadnout, v jakém poměru.

Musím zdůraznit, žena tomto omezeném prostorunelze zmínit vše, co se Pika relevantně týká a tak je nutno si vystačit alespoň s částečným postižením obou krajních přístupů „PRO“ a „PROTI“.Historiograficky to snad lze nejlépe učinit prostřednictvím extraktu z informací z dobových materiálů.

Nejprve nyní pro zastánce.
Asi nejvýznamněji se Luděk Pik zapsal do československých dějin svojí neutuchající aktivitou, vedoucí ke zborcení Rakousko-Uherské říše a vzniku samostatného českého státu.

Jeho tehdejší postoje plně vystihuje příspěvek z „Nové doby“, kde v úvodníku jako říšský poslanec, dne 6.července 1915, píše: „Nikdy jsme, jako český národ, nežili z minulosti, ale vždycky jen z vlastní síly. Nehřáli jsme se pod sluncem přízně, neměli jsme přátel a svět stál vždy proti nám. Byli jsme světu příliš silní a vzdorní, byli jsme rebely. Řím a svět potřeboval slabochy, měkkýše a těmi jsme nebyli – a nechceme býti! I v dnešních těžkých dobách stojíme sami a jest nám souzeno plniti opět úkol sebezachování ve vlastní síle, moudrosti a uvědomění. Jako národ i třída. Mraky, které se nad námi snesly, přejdou.  Věříme, že v té jejich záplavě neutoneme, že vnitřní síla dá nám znovu žíti a že se zase vzpřímíme, abychom šli tam, kam nás dějiny určují: národ ke svým tužbám a kulturním cílům, dělnická třída k sociálnímu osvobození a k uplatnění demokratických tradic táboritských.“

V červnu 1919 byl Pik zvolen poprvé do čela plzeňské městské rady a po jeho boku vešli na půdu radnice i Gustav Habrman a Antonín Remeš. Všichni tři byli za sociální demokracii zvoleni i do poslanecké sněmovny. A nebylo divu! Sociální demokraté zaznamenali v Plzni, ale i v celém kraji, pozoruhodné volební vítězství, když pro ně hlasovalo 45% voličů. Tento úspěch byl následně vítězi deklarován jako „přechod politické moci do rukou dělnické třídy“.

Luděk Pik byl v té době župním tajemníkem výkonného výboru strany a jako poslanec se věnoval převážně otázkám samosprávy a vojenství. Určoval komunální politiku sociální demokracie v celém plzeňském regionu a byl považován za vzor pracovníkům strany v zastupitelských orgánech.

Sociální demokracie si, i díky nepochybným Pikovým politickým zásluhám, upevnila svůj vliv i po volbách do městského zastupitelstva, konaných v září 1925, kdy také přesvědčivě zvítězila. S 22 získanými mandáty a staronovým starostou se stala opět nejsilnější politickou silou na plzeňské radnici.

Nejen pro Pikavšak nyní nastávajídlouhá těžká léta, spojená s blížící se světovou krizí kapitalistického hospodářského systému. Sámstarosta byl při hodnocení tragických důsledků této krize nucen, na stránkách Úředního listu města Plzně, v lednu 1935 konstatovat: „Uplynulé čtyřletí bylo nejčernější kapitolou Plzně v nejnovějších dějinách. Pamatuji za léta svého pobytu v Plzni četné výkyvy v hospodářském a sociálním životě našeho města, ale nikdy nebylo u nás tak zle v obci i v životě obyvatelstva, jako za doby vleklé hospodářské krize.“

Ve stejném roce byl sice Luděk Pik zvolen opětovně starostou města, avšak již koncem roku 1938 rezignoval. Přesun politických sil té doby odpovídal celostátním tendencím. Na plzeňskou radnici místo něj nastupuje vládní komisař Petr Němejc. Stranický život byl v okrese „zjednodušen“ na dvě partaje: “ Národní jednotu“ a „Národní stranu práce“.

Co se týče zhodnocení Pikových osobnostních a profesních vlastností lze využít oslavnou publikaci, vydanou jeho spolustraníky k jeho 60. narozeninám v květnu 1936, kde se mj. píše: „Soudruh Pik jest jednou z nejznámějších osobností na českém západě…jeho příklad vůdcovské a veřejné praxe by měl býti zhodnocen v důkladné monografii…i kdyby měli schopnosti, tisíce lidí odmítlo by předem vyměniti si úlohu se soudruhem L.Pikem…největší význam jeho práce leží v přísné konkrétnosti, ke které dospěl důkladnou přípravou a dlouholetou vůdcovskou a politickou praxí, živost ducha, bystrost postřehu, kombinační schopnost, diplomatičnost, vytrvalost v překonávání překážek, správné odhalování následků jakéhokoliv rozhodnutí, opatrnost v hodnocení úspěchů vlastních i slabin odpůrců, moudrost rozuměti situaci protivníka, to vše zaručuje mu i v nejkomplikovanějších poměrech plný zdar…“

Po druhé světové válce se již Pik politických a tudíž i starostenských klání neúčastnil. Jedni tvrdí, že byl již starý a nemocný, druzí z toho viní posilující komunisty. Objektivním faktem ale zůstává, že i když komunisté v prvních poválečných komunálních volbách v roce 1946 v Plzni zvítězili, tak účelovým koaličním uskupením sociální demokracie, národních socialistů a lidovců byl přesto primátorem zvolen národní socialista Karel Křepinský. Nabízí se tak otázka: „Proč nemohl být starostou (nově již primátorem) zvolen opět Luděk Pik?“

Tolik snad v krátkosti obhajoba ze strany Pikových příznivců, zejména jeho lidských i politických předností, a nyní se obraťme k názorům jeho kritiků a odpůrců.

Ti mu, v hojné míře, vyčítají zejména jeho názorovou a morální „zradu“ na voličích. Zatímco byl zvolen do starostenského křesla zejména hlasy dělníků a pracujících, podporujících socialistický program, rychle se od nich odvrátil.

Pik byl také neústupným obhájcem politiky těsné spolupráce s buržoazními stranami a představiteli finančního kapitálu na Plzeňsku. Neváhal stát po boku čelných představitelů českých i francouzských zbrojařů ve Správní radě Škodových závodů a německých konzervativních právovárečníků ve Správní radě Měšťanského pivovaru. A nelze najít sebemenší důkazy, že by v těchto orgánech hájil zájmy zaměstnanců, tak jak vždy předvolebně sliboval.

I díky a také na protest proti Pikově komunální politice se v Plzni začala formovat „marxistická“ levice, doposud velice nesourodá a slabá.

Další významná výčitka tkví v názoru, že Pik neudělal v době hospodářské krize pro občany Plzně vše, co jako starosta města učinit mohl. Vyvrcholení své veškeré aktivity spatřoval především pouze v organizování rozličných podpůrných akcí ve prospěch nezaměstnaných, konání anket a diskuzí k problémům krize. V tomto směru se také odvíjela celá „radniční péče“ o tisíce nezaměstnaných Plzeňanů.

V době, kdy hospodářská krize vrcholila, odstoupil Pik dokonce i ze Správní rady „Škodovky“, přestožepo celá léta předtím veřejně prohlašoval, že jeho účast je zde nezbytná pro obhajování zájmů dělníků. Byl zřejmě i jedním z inspirátorů licitace propuštění 4500 škodováckých dělníků v dubnu 1932, což považoval dokonce za svůj úspěch, neboť mělo být prý původně zbaveno zaměstnání až 6000 lidí.

Ve výčtu Pikových pozitiv i negativ by bylo možno ještě dlouze pokračovat. K rámcovému pohledu či jistému zhodnocení jeho politického významu v souvislosti s Plzní, kde setrval na politickém výsluní dlouhých 35 let, by to však mohlo již i postačovat.

Jak jsem ale předeslal v úvodu, každý z nás si musí vytvořit o tomto holičském učni, redaktorovi, poslanci a v neposlední řadě i dlouholetému sociálně demokratickému starostovi Plzně v jedné osobě, svůj názor sám. Snad jsem k jeho tvorbě prostřednictvím zprostředkováním některých informací alespoň částečně přispěl.

Pik, Luděk: (18.5.1875 Praha – 19.4.1948 Plzeň), poslanec Národního shromáždění za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Od roku 1901 byl redaktorem plzeňského sociálnědemokratického listu Nová doba. Patřil k tzv. národní opozici, která po I. světové válce akcentovala český národní a státoprávní zájem. Mezi lety 1919-1938 byl starostou Plzně. Jeho jménem byla v Plzni pojmenována např. ulice ve čtvrti Doudlevce nebo gymnázium ve čtvrti Doubravka.

Jiří Valenta