Například na stráni u Seneckého rybníka si někteří z nich založili oheň a zblízka si tak do sytosti užívali jeho tepla.

Nerad bych v této souvislosti znovu prezentoval již častokráte popisované důvody, které tyto lidi uvrhly a trvale uvrhávají do svízelných, nezáviděníhodných a v rámci současných společenských podmínek bohužel i neřešitelných situací. Spíše bych se rád pokusil čtenářům alespoň zčásti osvětlit některé sociologické aspekty tohoto patologického jevu v Plzni.

V roce 2009 si nechalo město provést analýzu bezdomovectví, která přišla Plzeňany na 300 tisíc korun. Specializovaným, sociálně antropologickým pracovištěm bylo zjištěno, že  v krajském městě žije a pohybuje se na 172 bezdomovců, z nichž je 119 bez jakéhokoliv přístřeší, tedy i bez možnosti krátkodobého ubytování v azylovém domě. Odborná metodologie výpočtu však říká, že reálný počet lidí bez domova bývá však až o 30% vyšší než činí výsledek studie, v našem případě se tedy jedná až o 230 osob.

Azylový Dům u sv. Františka v Plzni je pro bezdomovce ojedinělým spádovým zařízením a disponuje pouze osmdesáti místy. Za poslední tři roky nebyla jeho kapacita navyšována a to i přes fakt, že počet bezdomovců v Plzni razantně vzrostl. Podle velice opatrného vyjádření městského radního pro sociální oblast Jiřího Kuthana (ČSSD), prý až na 250 osob. Osobně se domnívám, že tento počet je mnohem vyšší, Plzeňané jsou dnes s bezdomovci konfrontováni na každém kroku, centrum města nevyjímaje.

V mrazivých dnech sice město výhledově počítá s vyhřívaným stanem v areálu dopravních podniků v Cukrovarské ulici či s umisťováním bezdomovců po ubytovnách na náklady magistrátu, avšak tato opatření zdaleka nepostačuje potřebám. Není proto divu, že každoročně několik lidí v Plzni mrazivým podmínkám podlehne. Dá se to očekávat, když plná třetina lidí bez domova přežívá zimu v parcích, kanálech, v lepším případě na nádraží a další skoro třetina si zachraňuje holý život pobytem v nezákonně obsazeném domě či stejným způsobem obsazeném pozemku.

Výhledově je situace s bezdomovectvím v Plzni ale ještě chmurnější. Stovky lidí se nacházejí v režimu tzv. nejistého bydlení, kam lze započítat osoby přechodně žijící u příbuzných, přátel, nebo bydlí tzv. bez právního nároku, osoby ohrožené vystěhováním či domácím násilím. Mnozí lidé také pobývají v provizorních stavbách, nevhodném či přelidněném bytě.

Bezdomovectví v krajské metropoli je nejen tristním životním osudem takto postižených, ale současně velice zátěžovým faktorem nejen pro město, ale i celou společnost. Jen necelých pět procent bezdomovců disponuje, dle provedeného výzkumu, mzdou z legálního pracovního poměru. Celých 31% se živí sběrem kovů a jiných druhotných surovin popřípadě vybíráním popelnic. Dalších 28% získává prostředky na přežití žebráním a skoro 16% prací tzv. na černo. Občanům Plzně přináší tento zakonzervovaný stav, pouze zvýšené obavy o jejich majetek či dokonce osobní bezpečnost, tedy rostoucí delikvenci. Až fatálně zde chybí vůle politických představitelů města v tomto ohledu cokoliv efektivně řešit, snazší je totiž dělat, že se jich tento problém netýká, nebo že neexistuje vůbec. A to není dobré nejen pro naše spoluobčany bez domova, ale ani pro ostatní. Domnívám se, že když už je náš současný stát sociálně dysfunkční, tak alespoň obce by měly konat!

Jiří Valenta