Tentokráte se jedná i o to, že náš západní soused, Německo, navrhl přemístit zhruba 140 tisíc syrských uprchlíků na teritorium EU a začal dokonce naléhat na další členské státy, aby na svá území také,  podle zajímavě aplikovaného "principu solidarity",  přidělený počet běženců přijaly.

Nad tímto postupem "o nás bez nás" již nelze pouze mávnout rukou, ale na místě je alespoň, když více sami nezmůžeme, nezbytná sofistikovanější úvaha.

Víme vůbec, jak to reálně na našem území v dnešní době s cizinci vypadá? Žije jich zde kolem 280 tisíc, tj. 2,6% všech obyvatel, v případě azylantů dosahuje jejich počet k hranici dvou tisíc. Nejsme  a nemůžeme být tedy kýmkoliv nálepkováni "xenofobní zemí".

Ale pozor, jestliže se zatím zdá, že ČR není pro cizince ze třetích zemí cílovou zemí, situace se může během relativně krátké doby podstatně změnit a také se prakticky jistě změní! Můžeme očekávat zvýšený příliv uprchlíků z Ukrajiny, a to především vlivem probíhající regulérní  občanské války a z ní plynoucího nedostatku energetických surovin během tamní "tuhé" zimy. Pro četné Ukrajince, disponujícími u nás rodinnými a přátelskými vazbami, se tedy primární cílovou zemí zakrátko staneme.

Významně horší bezpečnostní východisko však spatřuji v přílivu oficiálních žadatelů, ale i imigrantů neoficiálních, tzv. nelegálů, ze zemí Blízkého východu. Nebezpečí nechtěného a nežádoucího přijetí militantních aktivistů z formace Islámského státu či členů jiných, extrémistických islamistických skupin dnes objektivně hrozí. Politici, kteří takovéto nebezpečí bagatelizují, ať již z jakéhokoliv důvodu, by si měli uvědomit, že jen přes Středozemní moře a Itálii se loni do zemí EU a dále do Schengenského prostoru dostalo, přirozeně bez registrace v systému Eurodac, na 50 tisíc osob. A to je již pořádná porce zejména, když si uvědomíme, že zmiňovaný oficiální údaj je reálně nejspíše několikráte podhodnocený.

Stále rostoucí a stále více hrozící migrační "vlna" nám v blízké budoucnosti dokáže, že aktuální přistěhovalecký systém EU, stojící na dobře znějících, ale často velkými zeměmi porušovaných, pravidlech: legální migrace, společné azylové politiky a ochrany vnějších hranic se stal již dysfunkčním, dokonce bych řekl "zcela propadajícím". A to také z důvodu uvadající multikulturální predispozice a neschopnosti EU pružně zareagovat na zvýšený tlak na některých jejích místech. Nelze také nevidět vinu některých zemí, jmenovitě Itálie a Řecka, které neplní pravidla přijatá na vrcholné evropské úrovni a podněcující tak nárůst nedůvěry mezi ostatními členskými zeměmi EU.

Ano, zvýšená migrace, ať již legální či nelegální, se stává, a to stále častěji, roznětkou v politické diskuzi, uznejme, že oprávněně. Mnozí již začínají přicházet na to, že úzkostlivé politické lkaní, ze strany naší politické reprezentace, o zachování volného pohybu osob v rámci EU, pojištění plnohodnotného členství ČR v schengenském prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích či udržení dobrovolnosti při rozhodování o přemisťování a přesidlování uprchlíků ze třetích zemí, začíná být jako lék na řešení migračních krizí zcela nedostatečným.  

Ptejme se, kdo z nás je také ochoten snížením osobní bezpečnosti či bezpečnosti svých dětí, ohrožením nesnadno nabývaného životního standardu v bezskrupulózní kapitalistické zemi, zaplatit další daň velmocenské nezodpovědnosti, která dlouhodobě podněcuje či dokonce zakládá ohniska napětí vedoucí až k ozbrojeným konfliktům a následně i k migraci osob z postižených lokalit. Jistě víte, koho a kde mám na mysli!

Proč bychom si ale nemohli nastavit, alespoň v rámci stávajících eurounijníchmožností, vlastní nekompromisní a spravedlivou azylovou a přistěhovaleckou politiku?  

Obávám se, že dnešní plíživé a podpráhově prováděné přesvědčování českých občanů, aby vzali "za své" prý dočasné přijetí alespoň omezeného počtu tzv. "prověřených" rodin, je již jen dalším krokem k otevření stavidel k zhoubně působící bezbřehosti ne nepodobně tak, jako tomu bylo například u, podle mého názoru, protiústavní implementace regulačních poplatků ve zdravotnictví.