Osobně se nedomnívám, že by se tato scéna měla jmenovat po Václavu Havlovi, jak si to přejí pravicový primátor Plzně a jeho někteří další ideoví souvěrci. V poslední době již prosadili „Most Ivana Magora Jirouse“ a teď mají aktuálně zálusk zpolitizovat i název divadla. Pro  racionálně přemýšlející občany města zůstává jejich úsilí s podivem, neboť zesnulý exprezident neměl s městem Plzní prakticky nic společného a do „listopadových revolučních událostí“ jej zde, až na ojedinělé výjimky, snad ani nikdo neznal.

Ale po kom tedy, když už je to nutné, divadlo pojmenovat? Podle mého názoru není zcela vhodné násilně roubovat politiku do kultury a bylo by asi nejvhodnější vystačit si se jménem někoho, kdo měl k plzeňskému divadelnictví a přirozeně i k samotnému městu blízko. Takovýchto osobností se z lokálního historického kontextu nabízí hned několik, avšak mým soukromým favoritem zůstává zcela jednoznačně Vendelín Budil.


Tento významný český herec, režisér a překladatel vybudoval a vedl v letech 1887 – 1900 vlastní divadelní společnost, která působila zejména v Plzni a byla považována pro svoji kvalitu za nejlepší v českých zemích. Uměleckou činností zkoncipoval Budil předpoklady k vybudování stálé scény Městského divadla v Plzni, jehož ředitelem byl následně od jeho vzniku v roce 1902 dalších deset let. Díky jeho schopnostem se brzy podařilo rozpoznat a rozvíjet takové herecké talenty jakými byli Václav Vydra st., Rudolf Deyl st., Eduard Kohout, Terezie Brzková či například Otýlie Beníšková. Od roku 1910 se stal Vendelín Budil  pro svoji uznávanou fundovanost též předsedou Svazu českých divadelních ředitelů.

V posledních letech svého života se věnoval historii plzeňského divadla, neboť byl usnesením městské rady pověřen úkolem zpracovat a sestavit úhrnný materiál o dějinách českého divadla v Plzni mezi léty 1818 -1918. Angažovaně také sepisoval svoje bohaté divadelní vzpomínky a pravidelně je uveřejňoval v Českém deníku. Na svěřeném úkole pracoval neúnavně až do doby, než byl těžkou chorobou donucen uchýlit se do nemocnice. Těsně před svou smrtí odkázal městu Plzni cennou sbírku fotografií, vyznamenání a čestných darů, kterých se mu dostalo za jeho dlouhého divadelního působení, dále celou svoji knihovnu, divadelní archiv a korespondenci, jakožto i originál Němejcova obrazu.

Město Plzeň uctilo, ještě za umělcova života, v souvislosti s jeho 80-tými narozeninami, Budilovy obrovské zásluhy pořízením jubilantova bronzového poprsí, které bylo slavnostním způsobem umístěno ve foyeru městského divadla. O necelý půlrok později, 26.března 1928, však Vendelín Budil po dlouhém utrpení umírá.

Ve 30 letech představitelé obce a široká plzeňská veřejnost vytrvale usilovali o to, aby byla tomuto význačnému divadelníkovi udělena „Státní cena dramatická“, ale jejich hlasů nebylo bohužel na celostátní politické úrovni vyslyšeno.

Nyní, po mnoha letech, se naskýtá jedinečná možnost Budilovy, do jisté míry opomíjené, zásluhy nejen o plzeňské, ale i o celé české divadlo, objektivně docenit. Název nového městského  divadla, zvolený po jeho osobě, by byl určitě tím správným krokem.  S ohledem, nejen na zmíněné historické okolnosti, ale i na umělcův vlastenecký charakter, se oprávněně domnívám, že v Plzni asi nežila a nežije žádná taková osobnost, která by si to v oblasti divadelnictví zasloužila  více.      

Jiří Valenta