Není divu, naše státní moc již dlouhodobě preferuje a také mediálně propaguje snad jen příjezd amerických vojáků do západních Čech, a to zejména do dlouholeté výspy pravice města Plzně.

Zdejší pravicoví ideologové, po mnoho let řídící krajské město a doufejme, že v tomto volebním období již naposledy, každoročně z krvácejícího městského rozpočtu uvolňují mnohamilionové částky na bujaré trachtace někdy až pouťového typu, budují Američanům nové monstrózní památníky a pořádají u nich megalomanské akce, na kterých se čas od času objeví i nějaký ten „významný“ host. Takovým byl například v roce 2009 Milan Paumer z teroristické skupiny bratří Mašínů. Ten asi, aby po svém vlastním způsobu uctil akt osvobození města, dorazil na Slavnosti svobody dokonce v uniformě amerického žoldáka z doby války na korejském poloostrově.Při rozhovoru s jedním regionálním novinářem poté na otázku, co by dělal, kdyby mohl svými činy opět bojovat proti lidově – demokratickému režimu, suverénně odpověděl: (cit.) „..ježíšmarjá, rozhodli bychom se stejně, udělali bychom vše daleko chytřeji a důsledněji“. A to hovořil o vraždách českých občanů spáchaných jeho skupinou!

A jakže to s tím samotným osvobozováním Plzně Američany skutečně bylo? Objektivní historické prameny a také stále ještě žijící pamětníci hovoří společně jasnou řečí. 5. května 1945, od svítání, začaly být občany strhávány německé nápisy a začaly se objevovat československé prapory. I když byli odpůrci nacismu z města a okolí nedokonale vyzbrojeni, neboť zbraně měly být dodány spojeneckým letectvem a z jakéhosi záhadného důvodu se tomu tak nestalo, přesto předal po 8. hodině ranní německý starosta svoji funkci do rukou představitelů Revolučního národního výboru. Povstalci začali rychle pronikat do důležitých vojenských objektů a obsazovat je. 6. května v 8.15 hodin přijíždí do Plzně americká armáda. Velení amerických vojsk bylo velice překvapeno, že nenarazilo již na žádný vážný odpor. Velící plukovník Noble mohl na plzeňské radnici tak stisknout ruku jednomu z představitelů tohoto povstání revolučnímu majorovi Josefu Mattasovi se slovy: (cit.) „Tak my sem jedeme na procházku.“

Pro odbojáře v regionu, mezi kterými byla významná část komunistů, však povstání znamenalo také smrt osmnácti spolubojovníků a další desítky zraněných. Na tyto akty skutečného hrdinství však někteří zodpovědní komunální politici vzpomínají minimálně a to často až po urgencích nespokojených občanů. Sám jsem na tento nelichotivý aspekt v regionálním tisku, ale i při jednáních zastupitelstva osobně již několikráte upozorňoval.

Byl bych však velice nerad, aby mi byla vyčítána jakákoliv ideologická předpojatost. Nemám totiž, v tomto smyslu,vůbec nic proti hrdinství prostých amerických vojáků, ba právě naopak, vážím si každého statečného člověka, který je ochoten nasadit svůj život v boji za spravedlivou věc. A každému za to patří také můj obdiv!

Ovšem účelové pokrytectví a antisocialistická nenávist některých exponentů pravice společně s jimi spřízněnými či servilními, namnoze čistě prozápadně orientovanými, médii nezná míry! O výši jejich objektivity po létech smutných zkušeností již hovořit dále ani nemusím, prostě neexistuje! Dokladem stupně jejich „demokratické objektivity“ a „odborné profesionality“ nebyly jen nedávné opomíjené a pravicovými politiky či komentátory ostrakizované oslavy Svátku práce. Další potvrzení falešnosti mnohých jsme mohli získat i nyní, kdy na skutečný proces osvobozování země dokáží tito „experti na historii“ nahlížet pouze ve svých, zkratkovitých a nepřípadných asociacích s jinými historickými etapami vývoje společnosti a bohužel také někdy i přes své „morálně nečisté“ prsty.

Jiří Valenta