A to nejen pro svoji stále mizející kvalitu poskytovaných služeb, zužující se sortiment, ale dokonce a zejména i pro zastupitelské koketování s jeho možným zrušením.

A co, či lépe„kdo“ je za to odpovědný? Eventuální klientelistické vazby mezi politickými představiteli obvodu a vlivnými podnikateli, výhledová spekulace s cenným městským majetkem, vzájemná řevnivost v obvodní nesourodé koalici ODS a ČSSD, manažerská neschopnost, lajdáctví, ignorace oprávněných zájmů veřejnosti či snad mix všeho uvedeného?

V tomto příspěvku se pokusím etapu několika posledních let celé, těžko uvěřitelné, řekl bych až absurdní anabáze periodického střídání fází krátkodobého pronajímání a dlouhodobého uzavírání objektu alespoň částečně osvětlit a zrekapitulovat. Vlastní názor si ze střípků informací, mnohokráte prošlých i tiskem, potom může utvořit již každý sám.

Na počátku, v roce 2010, kdy si objekt Adrie pronajala od městského centrálního obvodu Plzeň 3 firma Gastro Plzeň se mohlo nakrásně zdát, že je vše ke kvalitnímu, v regionální metropoli tolik chybějícímu, rychlému občerstvení na dobré cestě.

Vítěz tendru se zavázal investovat do interiéru bufetu 3,5 milionu korun a odkoupit movitý majetek po předchozím nájemci firmě Kliment Trade. Jenže co se nestalo! Nový pronajímatel zde nevydržel ani rok a jediný jednatel firmy František Uhlík, toho času městský zastupitel patřící do lochotínského sdružení ODS pod kuratelou podnikatele Petra Štrunce a bratr dřívějšího starosty Lochotína a městského radního za ODS Jiřího Uhlíka -proslulého dovybavením své a spolustraníkovy radniční kanceláře za 1,2 milionu korun, odmítl celou věc zpětně komentovat. Pravděpodobně se však jednalo o problémy s výší nájmu, který tehdy činil za 290 m2přibližně 750 tisíc Kč.

Obvodní radnice široce proslulá svou invencí (vzpomeňme např. na nově pojmenovaný most Ivana Magora Jirouse)začala dokonce oslovovat s nabídkou i obchodní řetězce KFC či Mac Donald(!). Kauce nově vybíranému provozovateli byla při převzetí objektu stanovena na 400 tisíc korun a předpokládalo se, že od března 2011 by tento mohl již zahájit svoji činnost.Podnikatel a politik Uhlík ale provozovnu údajně nevyklidil a tak vzniklydalší prostoje, ale i zbytečné náklady na soudní odhad majetku spojený s jeho prodejem. Tuto finanční částku měl potom obvodu uhradit takéaž nový nájemce.

Od února do dubna 2011 proběhla čtyři kola výběrových řízení, a přestože byla vratná kauce snížena na 100 tisíc korun, žádný uchazeč se nepřihlásil, a když už se někteří přihlásili, bylo jich prý málo (!). V polovině února 2011 totiž do tendru prokazatelně vstoupili tři podnikatelské subjekty. Rada obvodu jej ale nepochopitelně zrušila, jak již bylo uvedeno kvůli malému počtu uchazečů a nízkým nájemním nabídkám. Všechny firmy nabízely ale minimálně 40 tisíc korun/měsíčně (!).

V kole čtvrtém byl roční nájem účelově snížen již na 340 tis. Kč/ročně, bez daně. A obvod také rezignoval na způsob výběru elektronickou aukcía přiklonil se k  notoricky podezřelé formě výběru, tzv. obálkové metodě.Sociálně demokratický místostarosta Neubauer v této souvislosti veřejnosti sdělil, že „obvod již ani do budoucna formu elektronickou aukce nejspíše využívat nebude, protože tato se neosvědčila“.

Někteří pravicoví zastupitelé neotáleli a vyvinuli značné úsilí, abyse mohlo začít s objektem Adrie spekulovat ve velkém. To například, když Ondřej Ženíšek při jednání zastupitelstva obvodu uvedl, „že by bylo lepší nabídnout tyto prostory všem a ne nostalgicky trvat na bufetu jen proto, že tam měli před lety výborný salát nebo sekanou“. Podnikatelsky velice nadaný starosta Jiří Strobach, taktéž i člen městského zastupitelstva za ODS,zmíněnou iniciativu přirozeně uvítal sdovětkem, že „pokud se opět nikdo nepřihlásí, tak obvod nebude již trvat na provozování občerstvení“. Osobně jsem si jist, že tyto necitlivé postojek potřebám veřejnosti tehdy oprávněně rozhořčily mnoho obyvatel města. Naštěstí pro ně však nebyly doposud v konečném důsledku zrealizovány. Ikona plzeňského občerstvení tak zůstává stále dnes ještě bufetem, nezodpovězenou otázkou potom zůstává: „Jaké, že to kvality a na jak dlouho?!“

A již na samotný závěr jedna perlička: v srpnui 2011 byla po dlouhém půlroce od uzavření provozu v Adrii, v jakési zvláštnítichosti, vybrána vítězem tendru firma Stravování Kolařík. A to tak utajeně, že o faktu, že ve výběrovém řízení zvítězil, prý nevěděl dokonce ani majitel této firmy Zbyněk Kolařík. Ten pro regionální tiskuvedl, „že žádné písemné vyrozumění, že má v Adrii podnikat právě on, od představitelů obvodu neobdržel“. Ti přirozeně tvrdili opak a dokládali to i faktem, že je nájem již prokazatelně placen.Zajímavý rozpor, komu tedy v tomto iracionálním sporu věřit? Kolařík své vítězství v tendru zjistil prý až tehdy, kdy mu zavolal starosta Strobach s tím, aby byl již konečně bufet zprovozněn a současně mu dal, po tlaku některých zastupitelů a plzeňské veřejnosti, i výstražné čtyřměsíční ultimátum.Nakonec bylvšak pan starostafakty přinucen přiznat, že došlo k významné chybě i ze strany obvodu, který sám ve smlouvě fatálněopominul uvést termín otevření bufetu (!).

Adrie tak začala být Kolaříkovi,dnes jedinému majiteli firmy Adrie – EurosGastro s.r.o., po „nepřekvapivém“ zrušení minimální hranice nájmu,pronajímána již jenza 21 tisíc korun/měsíčně, bez daně, tedy třikrát méně než předchozí firmě Gastro Plzeň. A situace se částečně zklidnila.

Nikoliv nezajímavým a možná i pojícím prvkem celého „pronajímacího příběhu“se jeví osoba bývalého městského zastupitele, expředsedy představenstva Plzeňských městských dopravních podniků, významného exponenta ODS a kontroverzního podnikatele Petra Štrunce, který byl zřejmě napojen na oba zmíněné, hned po sobě v provozu Adrie navazující podnikatelské subjekty, ať již byl jednatelem firmy Uhlík či Kolařík. Ale tato informace je již zase na trochu jiné téma.

Jiří Valenta