Kdože z nás si veřejně, bez jakýchkoliv obav, dovolí používat takové termíny, jako jsou „kádr“, „sekretariát“, „sjezd“, „svaz“, „partaj“, nedej bože „proletariát“ či „soudruh“a mnoho jiných, je ve chvilce onálepkován za milce „starých pořádků“, toužícího po pronásledování názorových odpůrců systému a jejich mučení, záboru poctivě získaného majetku, nedostatku toaletního papíru či po nepropustně zadrátovaných hranicích apod. A protože obavy z inscenovaných morálních soudů dneška nejsou ze zkušenosti zase až tak plané, přichází postupně naše mateřština z přirozeného strachu lidského individua ze „zaškatulkujícípomsty“ ideologicky zaslepených hlupáků o četná, dávno zde již etablovaná slova s tolik potřebným významem.

To asi registrujeme všichni a někteří z nás se s tím, více či méně, již i bohužel smířili. Za daleko nebezpečnější však považuji iracionální, ale stále více populární, názorové zkratky spojené s pseudohistorickými paralelami. Zneužití takovýchto neobjektivních až zcela zavádějících paralel, s cílem vytváření atmosféry skupinového strachu, jsem naposledy zaznamenalběhem poslanecké schůze před hlasováním o rozpuštění sněmovny.

Jistá, doposud politicky nemnoho viditelná, poslankyně z ODS začala své úvahy podkládat srpnovou okupační paralelou roku 1968 a nebezpečnou sílící levicovostí české společnosti roku letošního. Svoji „dojímavou“ řeč, za kterou by se nemusela stydětani její stranická šéfka známá jako „studenoválečnická dramatička“, zakončila provoláním k sociální demokracii: „Tak tady máte své spojence“ a blahosklonně pokynula směrem k poslaneckým lavicím KSČM.

Logický argument, že KSČM není KSČ, a že ani ta „srpnovou invazi“ vojsk Varšavské smlouvy do republiky ovlivnit zásadně nemohla, proti všemu levicovému „spravedlivě“ rozohněnou pravicovou poslankyni, asi nikdy nezajímal. Ostatně, proč by také měl! Její negramotná analogie, již samotným vyřčením, svůj účel splnila a není přece důležité, že tou hlavní politickou silou, která by chtěla na suverénním území českého státu srdečně přivítat cizí vojska, jsou zástupci naší pravice. Kdo chtěl, mohl přece v nedávné době vidět jejich až hysterické úsilí o výstavbu amerického radaru doprovázené tendencemi k přijetí vojsk NATO či jejich logistických součástí na našem území.

Komunisté ostatně také nejsou ti, kteří by vysíláním českých vojáků a bojové techniky do zahraničí, určenýchk okupaci suverénních států, právo na sebeurčení těchto národních či politických celků jakkoliv upírali. Je legitimní si v tomto smyslu položit otázku: „Nemají náhodou také obyvatelé těchto zemí právo na obdobné pocity, kterými trpěli Češi a Slováci při obsazování jejich země? Samozřejmě, že mají!  Domnívám se, že tato má úvaha je příkladem mnohem více objektivnější paralely, vážená paní poslankyně z ODS, zapřemýšlejte!

Jiří Valenta