Plzeňský společenský ruch, obohacovaný řadou ochotnických, většinou českých divadelních představení a zábav, jejichž iniciátorem byl např. tepelský premonstrát Josef Václav Sedláček, značně přispěl k tomu, že purkmistr Martin Kopecký se velice usilovně staral o to,aby měla Plzeň vlastní městské divadlo. Na stavbu nové budovy však z počátku ještě nepomýšlel a snažil se nalézt pro divadelníky alespoň vhodný útulek.  Do té doby se hrávalo v templářském či německém domě „U Říhů“, ve velkém sále radnice (1816, 1818), nebo i různě po hospodách.

Velmi vhodnou k adaptaci se Kopeckému zdála výstavná budova „Štiftu“ stojící mezi radnicí a kostelem sv. Bartoloměje a tak hned v roce 1821 nařídil sejmout věž a upravit střechu. Ale ukázalo se, že místnost je pro divadelnictví naprosto nedostatečná a kočující herci i „diletanti“ si raději vybírali místnosti jako např. „U zlatého orla“ (1824 a 1829), „U Hanesů“ (1824) nebo „U bílé růže“. Zde mj. také své první útrapy profesionálního herce okoušel v roce 1829 Josef Kajetán Tyla to ve společnosti vedené ředitelem Hilmerem (hrabětem Lanisem).

Bylo tedy rozhodnuto, že se Štift zboří a že se pro divadlo postaví nová budova.Zbývalo však odpovědět na tři otázky: „Kde má nová budova stát, kdo uhradí stavební náklady a který architekt zhotoví vhodný projekt?“ V té době se však bořily městské hradby a na konci Riegrovy ulice, kdepozději stál palác obchodní a živnostenské komory, se uvolnil značný prostor. Na tomto místě, zvaném „Zwinger“ bylo nové divadlo opravdu v roce 1832 postaveno a stávalo zde až do roku 1903. Ulice se jmenovala „Divadelní“.


Zdi budovy byly postaveny jednak ze sbírek (ve prospěch zbudování nového divadla hrávala hlavně „Společnost přátel českého divadla“) a též i za podpory města. Interiér budovy zařídili právovárečníci za 24 tisíc zlaté konvenční měny a obec jim potom svěřila úplnou správu divadelního provozu až do roku 1857, kdy vznikly mezi oběma právními jednotkami závažné rozpory v zadávání letní i zimní sezóny různým ředitelům divadelních společností. Obec byla nucena budovu divadla vykoupit, avšak místo požadovaných 5 tis. zlatých udělila várečné právo domu č. 122. Od té doby byli městem do divadla dosazováni intendanti.

Projekt nového divadla byl objednán u benátského profesora perspektivy Lorenza Sachettiho a stavbu prováděl městský stavitel a zeměměřič František Filaus.

Po celých dalších třicet let není nikde zmínky o tom, že by se v divadle prováděla nějaká významnější přestavba. Plzeň se však mezitím rozrostla o 50% populace a zároveň se tím i navýšily požadavky obecenstva. Roku 1863 se konečně rozhodla městská rada, že budovu opraví. Jednalo se o nepohodlné dřevěné schody vedoucí do loží i na galerii, jedinou toaletu pro dámy i pány, či chybějící šatny, vestibul či bufet. V divadle chyběla i místnost pro domovníka. Celou rekonstrukci provedl Karel Weselý, který musel například současně i řešit problémy se sálajícími kamny, u nichž bylo značné horko a naopak přitom vzdálenější diváci mrzli. Tato závada byla ovšem odstraněna zcela nedostatečně, protože už v roce 1864 útočí „PilsnerBote“ (1864 9/X, č. 81) na stavitele Daniela, aby se postaral o nápravu, neboť jinak si obecenstvo bude muset nadále opatřovat „TheaterplaetzeundTheaterbačkorn“.

Co se týče kapacity divadla, tak se počet sedadel v přízemí několikráte měnil. Snaha o rozmnožení sedadel je nejlépe patrna z návrhu na novou úpravu, vytvořenou T.Kilianem z 9.června 1872. Galérie se však neprodlužovaly, což je patrno z posledního zachovaného plánu divadla, který dal pořídit Emanuel Štěpánek, ředitel stavebního úřadu a to 28.dubna 1895, což už bylo v době, kdy městská rada schválila návrhy intendanta Hynka Schiebla týkající se zbudování zcela nového divadla.

A tak roku 1902 prodává „nápověda“ ředitele Trnky svým příznivcům „Poslední almanach ve starém divadle, saisona 1901-2“, neboť na podzim o sv. Václavu se již otevíralo divadlo nové, postavené Antonínem Balšánkem„v sadech“ na místě, kde býval dříve „Rybníček“.

A právě k tomuto, nyní již také památnému a zasloužilému, avšak již kapacitně nepostačujícímu, divadelní scéněJKT, přibude v Plzni, po více jak 110 letech,další divadelní budova. Společně s dlouhou řadou plzeňských kulturních příznivců věřím, že její nový název nebude poplatně spojen s žádným politickým kultem osobnosti dnešních dní, jak tomu okolnosti dnešních dní naznačují, ale spíše bude reflektovat staleté kulturní tradice města Plzně. Uvidíme!

Jiří Valenta